Za dob mého mládí jsem trávíval prázdniny takřka výlučně doma. Inu, byla jiná doba, která se na nás i v tomto ohledu podepisovala. A byť tak bylo Rakousko a nepřátelská část Německa na dohled, obvykle jsem se nedostal nikam dál než jen ke břehu Lipna z naší strany. Dál to nešlo. Dál byla železná opona. Anebo relativně otevřená hranice do takzvaně spřátelené části světa, která ale byla jednak daleko a jednak za ní nebylo zase až tak moc toho, co by stálo za tu cestu.

Ale nic netrvá věčně. A tak skončilo i mé dětství, i mé mládí provázené oním rozdělením světa na pokrokový a takzvaně pokrokový svět. A snad kvůli omezením, jež provázela první řádově polovinu mého života, jsem si konečně začal dopřávat toho, co mi umožnila nová doba. Tedy jsem konečně začal cestovat.

Nebyla to zprvu pochopitelně žádná sláva. Jezdit do nejbližšího sousedství jako chudý příbuzný a vídat kromě jiného i cedulky ‚Češi, nekraďte‘ v obchodech nebylo zrovna to pravé. Ale byla to pozitivní změna. Změna, u které nezůstalo. A běžící léta mi stejně jako jiným našincům nabídla ještě celou řadu pozitivních změn.

Dnes už se tedy nemusím bát cestovat klidně i do těch nejvzdálenějších končin. A také se toho nebojím a cestuji. A díky tomu, čím jsme se postupem času stali, už se v těch cizích zemích vlastně ani nestydím za to, že jsem Čech. I když se tím stále ještě nedá moc pyšnit, právě v dalekých končinách neznají ani naše politiky, ani to, jak bídně se rozvíjí naše ekonomika. A za ostatní negativa se stydět vlastně netřeba, protože jiné nedostatky podobné těm našim jsou všude.

Moje dovolená je tak běžně provázena tím, že se chovám mezi naprosto cizími a náš národ téměř neznajícími lidmi jako civilizovaný člověk. A za to se mi dostává téhož. A to je pro mne to hlavní. Být někým, ke komu se chovají aspoň o dovolené jako k někomu, kdo si zasluhuje solidní zacházení. Na tom bych nic neměnil. Nevyměnil bych to za nějaké banální opékání se na slunci u levného moře s cestovkou nebo něco podobně banálního.